Rozhovor s trenérem HC Chrudim Petrem Čáslavou

Přestože působí v Chrudimi, jeho srdce i minulost jsou neoddělitelně spojené s Pardubicemi, kde strávil nejlepší léta kariéry a získal extraligový titul. „To byly ty nejlepší roky a silný mančaft. Hráli jsme pořád nahoře, výborní trenéři, výborní kluci,“ popisuje období kolem let 2005–2006. A dodává, že pardubické prostředí znal dávno před příchodem do klubu: „Já jsem byl na svém prvním extraligovém zápase v Pardubicích, když hráli s Olomoucí. Pamatuji si jen, jak někdo hodil na led kohouta.“

Ještě loni jste odehrál několik zápasů za Chrudim, ale kariéru ve velkém hokeji jste končil V Dynamu. Chyběl vám hokej?

Já jsem tady spíš začal trénovat a kluci v áčku mě požádali, abych si s nimi šel zahrát, takže to už bylo spíš pro zábavu.

Jak jste se vlastně dostal sem do Chrudimi, když jste kolínský rodák?

Nějak jsme se nedohodli v Pardubicích a tady byl tenkrát Jarda Plíšek a říkal mi, ať to sem jdu zkusit. Vlastně jsem nevěděl, co budu dělat, jestli budu trénovat, jestli si najdu nějakou jinou práci. Přestěhoval jsem se kousek odsud, a nakonec to vyplynulo tak, že už jsem tady zůstal.

Nebydlíte na Pardubicku?

Naštěstí právě ne. Bydlím kousek odsud, takže to sem mám pět minut. To je taková pohoda. Na zimní stadion do Pardubic jedu pětačtyřicet minut, sem jedu pět až sedm.

Když jste končil, tak už jste byl spoluvlastníkem Dynama. Musel jste si sám podepisovat přestupové karty?

Já si myslím, že už jsem byl v Dynamu zainteresován. Ale už si to přesně nepamatuji. Myslím si, že možná zrovna jak jsem končil, tak to tak bylo.

Ale přestupovou kartu mi podepisoval někdo jiný.

V extralize jste působil jen v Pardubicích. Jak na to období vzpomínáte?

Dobré to bylo, hlavně kolem roku 2005, 2006. To byly ty nejlepší roky a silný mančaft. Hráli jsme pořád nahoře, výborní trenéři, výborní kluci tam, takže to byla paráda.

Co pro vás v mládí Pardubice znamenaly? Bylo to pro vás to vysněné mužstvo, kde byste chtěl hrát?

Když jsem byl ještě v Kolíně, tak to byl hlavně soupeř. Jako žáci jsme proti sobě hráli a vždycky to byl vyrovnaný zápas. My jsme měli docela dobrý ročník v Kolíně, takže jsme je i poráželi.

Jezdil jste někdy do Pardubic na extraligu jako divák?

Já jsem byl na prvním extraligovém zápase v Pardubicích, když hráli s Olomoucí. Tenkrát tam byl Jirka Dopita a co si pamatuji, tak tam někdo hodil kohouta. To byl můj první extraligový zápas, který jsem viděl. A pak už samozřejmě, když jsem přišel do Pardubic, tak jsme chodili na každý zápas, co se dalo, jako dorostenci.

Ve středu se v Pardubicích hrál historický zápas. School game. Deváťáci Dynama a Mountfieldu si to rozdali před téměř 6000 dětmi. Jak se vám tam líbilo?

Podle mě výborný nápad a pro ty děti obrovský zážitek. Především pro ty hráče obrovský zážitek. Ještě se jim to povedlo, že porazili Hradec 8:2, dávali góly, hráli skvěle. Myslím, že to je pro ty kluky nezapomenutelný zážitek a někteří už tohle třeba nikdy neprožijí. Takže pěkně připravená akce to byla pro ně.

Říkal jste si, že je škoda, že jste něco takového nezažil vy, když jste byl malý, v těch patnácti letech?

Já si myslím, že bychom z toho byli vykulení, kdyby nám v deváté třídě přišlo pět tisíc dětí na zápas. A ty děti jsou ještě tak hlučné, že to opravdu znělo jinak. Měli připravené transparenty, křičeli. Trošku mi to připomnělo, když jsem byl v Kanadě na univerzitním hokeji. Bylo to jiné, než když tam jsou fanoušci na extraligový zápas. Bylo to živé. Jak říkám, zážitek pro všechny.

Vy jste v kariéře hrál nejen v Chrudimi a Pardubicích, ale i v Rusku, ve Švédsku, hrál jste v reprezentaci. Když teď reprezentaci pomineme, na kterou z těch zemí vzpomínáte nejradši?

Na všechny. Každá měla něco. Ve Švédsku to bylo výborné na život, výborní lidé. Tenkrát se mi měl narodit syn a pro ně byla nejdůležitější rodina, všechno. Takže mě pustili domů. Výborní lidé byli v kabině, trenér, manažeři, super vztah k hráčům. I Rusko mělo svoje kouzlo a rád na to vzpomínám, na ty kluky tam. Vím, že teď je taková nepříjemná doba, ale tihle kluci za to nemůžou.

Vnímal jste nějaké rozdíly v kabinách, nebo je to všude podobné?

Za mě to bylo podobné, tenkrát byla i jiná ta doba. Ono se to pak trošku měnilo. Když jsem začínal, tak to bylo víc punkové. Nebyly telefony, což bylo důležité, a bylo to víc týmové. Pak, když jsem končil kariéru, tak to bylo hodně rozdělené. Dřív kabina žila víc spolu. Kluci víc spolu trávili čas, hlavně v soukromí, a dělali víc aktivit společně. Teď, když jim to někdo nevytvoří a neudělá společné akce, tak se celá kabina většinou nesejde. Nevím, třeba se mýlím, ale myslím si, že to tak je.

V kariéře jste získal extraligový titul, získal jste i titul mistra světa. Co je pro vás víc, titul mistra světa, nebo titul z extraligy?

Samozřejmě titul mistra světa. Nikdo ani nečekal, že se dostaneme do finále, natož že to vyhrajeme proti nabitým Rusům. Pak se to povedlo a my jsme tam měli vytvořený dobrý tým kluků z Evropy, plus přijeli mladí kluci z Ameriky a myslím si, že si to sedlo, a proto se to uhrálo.

Zažil jste více šampionátů, panuje ve všech zemích podobná atmosféra?

Na Německo vzpomínám rád. Lidé tam fandili. Je obrovský rozdíl, když hrajete mistrovství světa ve Švédsku, v Čechách, na Slovensku. Češi, Slováci i Němci tím žili. Bylo vidět, že i okolí stadionu tím žije. Když pak hrajete ve Švédsku a lidé vám ani na zápasy nepřijdou, když to není finále nebo semifinále, tak to má špatnou atmosféru.

Když se na vás koukám – jen kvůli postavě jste vždycky musel být lídr kabiny. Byl jste kapitánem v Pardubicích. Jak jste tu roli vnímal? Jako zodpovědnost, nebo to bylo jenom tím, že vás kluci měli v kabině nejraději, nebo se vás báli?

Já jsem byl kapitán i v Rusku. Ono to spíš vyplynulo z toho, že tam je člověk nejstarší a má nejvíc zkušeností. Ale jak říkám, dřív to bylo jiné. Dřív se hráči nemuseli tolik spojovat. Na konci kariéry to bylo hodně po kabině roztrhané.

Bylo to rozdělené i v Pardubicích na starší a mladší?

To bylo vždycky, i na pětky. Soupeřili mezi sebou. Kluci byli živější, pořád tam byla nějaká soutěž, pořád mezi sebou soupeřili, ale zdravě. Na tréninku, kdo dá víc gólů, která pětka víc dostane a podobně.

Vy jste hrál v takovém tom horším období Pardubic. Byly v kabině nějaké problémy?

Nemyslím si. Nebo takto – samozřejmě nějaké problémy tam byly, ale to zažilo hodně hokejových kabin. Asi tak.

Jaký byl pro vás přechod do „důchodu“? Tomáš Řepka tomu říká polo-smrt, když skončil s fotbalem.

Je to o tom, najít si něco, co člověka baví, co chce dělat, když skončí. Jsem rád, že jsem nakonec skončil u hokeje, u trénování mládeže, dorostenců, juniorů, a ani nemusím nikam dojíždět. Někteří kluci si nemůžou to svoje místo v životě najít a dělá jim to akorát problémy.

Teď, když už jste doma v Chrudimi, co je cílem tady? Vychovávat lidi, nebo vychovávat hokejisty?

My to máme napůl. Neřadím nás ani jako výkonnostní klub, ale ani jako kroužek. Trošku mi vadí, když někdo přijde, že jde do kroužku. Kolektivní sport nejde dělat úplně jako kroužek. Chceme děti hlavně posouvat, aby je sport a hokej bavil, aby k tomu měly vztah, aby se sem těšily. A jestli někoho posuneme do Pardubic nebo jiného extraligového týmu, tak jedině dobře.

Je pro vás důležité, aby děti měli i dobré vzdělání, nebo řešíte především sport?

Určitě chceme, aby u sportu vydržely co nejdéle. Pro nás je ale nejdůležitější, aby děti chodily do školy. To je na prvním místě. Aby tady fungovaly a měly od nás nastavený nějaký řád. Na tréninky se chodí, na tréninku plníte pokyny trenéra. Trenér je pro vás osoba, která má autoritu, ale dává vám rady a posouvá vás.

Jste tedy nějak propojení i s místními školami?

Spolupracujeme tady se školou U stadionu a se školkami. Trenéři chodí do školek, mají tam hodinu nebo dvě pohybového cvičení. Je to projekt Českého svazu ledního hokeje, jmenuje se to Lvíček do škol. Za mě to občas supluje práci někoho jiného, ale tak to je. Začali jsme spolupracovat i s univerzitou. To se mi líbí, že kluci ve dvaceti skončí juniorku a ti, co studují, můžou pokračovat s hokejem. Samozřejmě to není tak rozvinuté jako v cizině, ale dává to smysl.

Máte i hokejové třídy?

Na škole U stadionu jsou hokejové a fotbalové třídy. Pak tam mají třídu atletů a normální třídu. Ale není to tak, že bychom měli třicet dětí ve třídě a všichni byli hokejisté. To se v dnešní době podle mě nikde nestane. A neřekl bych, že je to něčí chyba, jen tomu nikdo nejde naproti.

Kde chrudimský oddíl vidíte za pět, za deset let? Kde byste chtěli být?

Chtěli bychom mít nové kabiny, nové zázemí. Jinak si myslím, že jsme se vším spokojeni. Samozřejmě chceme mít co nejvíc vzdělaných trenérů, s vysokou školou, kteří by měli zkušenosti a aby byl dostatek dětí. To se nám celkem daří, hlavně u malých. Je na nás, jestli je u sportu udržíme. Nábor v první a druhé třídě, si myslím, že je dobrý na to, že jsme relativně menší město. Dřív chodilo do náboru kolem patnácti dětí. Teď je tady pětadvacet v ročníku, což je pro Chrudim velký úspěch. Trošku to drhne mezi covidovými ročníky, ale to už se nezmění.

Kolik tedy máte dětí celkově?

Skoro 230. S A týmem, který se počítá, asi 245 registrovaných hráčů.

Vnímáte, že na rodiče funguje vaše jméno, jako místní legendy?

Abych řekl pravdu, některé rodiče moje jméno přitáhne, některé ze začátku spíš vyděsí. Ale myslím, že už pochopili, jak to tady je, a funguje to. Pro mě je důležité, že jsem sem dokázal natáhnout lidi, kteří pro klub dělají. Ti kluci tady dělají rádi.

Jak vás podporuje město? Chcete poděkovat, nebo si postěžovat?

Musíme poděkovat. Určitě jsme rádi, že máme podporu města a sportovišť. Narovnali jsme vztahy s panem Marouskem a snaží se nám v mnoha věcech vyjít vstříc. A znáte to – kluby chtějí stále víc a víc a ono to nejde. Musí být snaha i od nás. Jsme rádi, že máme zimní stadion k dispozici, kdykoliv můžeme jít na atletický stadion, fotbalový stadion. Bazén máme vedle. Bez města a sportovišť by to určitě nefungovalo. Hokej by tady nefungoval, protože sport je podhodnocený. Autobusy, všechno jde nahoru, energie jdou nahoru. Jenom za rozhodčí se tady loni utratilo hodně peněz.

Máte nějaký nesplněný hokejový sen? Nechtěl jste si zahrát v NHL?

Vůbec ne. Já jsem si v hokeji splnil všechno.

Co považujete za svůj největší zážitek v kariéře?

Těch bylo víc. Asi mistrovství světa v Praze 2015. To bylo pro nás všechno perfektně připravené. Lidé, zázemí. Hrajete doma. Sice jsme neměli medaili, ale bylo to skvěle připravené. Ubytování, všechno kolem. To byla paráda.

Co vás vedlo k tomu, že jste si před lety „pořídil“ Pardubice a vlastnil část klubu?

Tenkrát přišel Dušan Salfický, že to tam hoří, že je tam díra a je potřeba ji zalepit. Ať to jdeme na rok udělat a pak se to prodá, sežene se kupec. Nejhorší bylo, že první rok se povedl a najednou se toho ti lidé nechtěli zbavit. Teď to vlastní Petr Dědek, který je ochotný do toho investovat. U toho musí být takový člověk, který peníze dá. Bez toho to nejde. V Čechách hokej nevydělává. Možná jednou za sezonu vydělá, ale pak prodělává.

Hrál jste za pana Kusého a on vás do Pardubic přivedl. 15. listopadu to bude deset let, co zemřel. Máte na něj nějakou vzpomínku? Jaký to byl člověk?

Chcete cenzurované, nebo necenzurované?

Nějakou veselou historku z natáčení...

Byl výborný. Pamatuji si ho z dvacítek. Byl manažer. Byl to člověk, který pro vás udělal všechno, když jste hráli dobře a fungovalo to v kabině. Ale pamatuji si, že když si vás pozval nahoru, tak, než jste vyšel ty schody, rozmyslel jste si hodně, co mu budete říkat. A když byl někdo „vyhecovaný“, že mu to řekne „naplno“, tak si to rozmyslel. Zbyněk uměl zařídit pro tým všechno. Cokoliv. Ale tým musel fungovat. Uměl sehnat hráče, vybavení. Byla jiná doba a uměl se o tým postarat.